Venku už byla tma. Dřív jak v osum mě na ulici nikdo nedostane. Jsem už totiž moc zkušenej na to, abych věděl, že taxikařit v dopravní špičce, která vládne přes den, dokážou pouze jedinci, kteří nevědí, jak využít svůj čas.

   Vypnul jsem poč. Dneska ze mě nic pořádnýho nevypadlo. Žádná povídka a ani básnička. Ale co jsem potřeboval říct světu, to jsem napsal. A pak to vymazal. Abych to zítra mohl napsat znova....

    Moje holka mi uvařila nějakou mňamku a já ji do sebe hodil a konečně vyrazil do akce.

    Sednul jsem do tága a otočil klíčkem v zapalování. Motor naskočil a já ho nechal chvilku běžet. Pustil jsem rádio a nechal si krmit uši písničkama z osumdesátých let. Napadlo mě, co se stalo se všema těma zpěvákama a zpěvačkama? Žijou ještě? Čím jsem tady na tomhle světě dýl, tím víc lidí kolem mě umírá. Každou chvilku se ve zprávách objeví nějaká tvář s černým proužkem v dolním rohu. Ale oni taky říkaj, že nás je tady čím dál víc. Tak, jak to teda je? Proč umíraj jenom lidi, který znám já?

    V autě se udělalo teplo a tak jsem tam vrazil jedničku a odrazil se od chodníku. Noc mohla začít.

     Dojel jsem na štafl a zařadil se za ostatní taxíky. Chlapi postávali u aut a klábosili. To znamenalo jenom jedno: nejezdí to. Vypnul jsem motor a šel dát taky řeč. Co jinýho? Všechny knížky už jsem přečetl a všechny ty zamilovaný písničky z osumdesátejch let mi už dávno nic neříkaly. Dřív možná jo. Teď už ne. Začlo mi totiž docházet, jak to doopravdy chodí.

    Zapadnout do hovoru nebylo nic náročnýho. Na štaflu se řešily jenom dvě věci. A úplnou náhodou to byly ty dvě nejdůležitější věci na světě: prachy a ženský.

   ,,Ani si neměl vylejzat z postele,“ řekl mi Bob na uvítanou.

   ,,Ale já musel, stará přišla domů.“ Pár chlapů se zasmálo, pár jich souhlasně přikývlo.

   ,,Myslíte, že za tohle může ta krize?“ hodil do placu Karel. Karel nedal noviny z ruky a takhle to s tím dopadlo! O čem si nepřečetl, to neexistovalo.

   ,,Ty vole, jaká krize? Už to nečti,“ pustil jsem se do něj.

   ,,Dneska psali, že budou propouštět i z armády.“

   ,,A co? Bude víc taxikářů! A ty si konečně najdeš kámoše.“

   ,,Seš vůl!“

   ,,Nazdar chlapi,“ ozvalo se za mnou. Byl to Standa. A Standa vždycky něco věděl.

   ,,Nazdar Stando, jak ti dupou králici?“

   ,,Ale jo, dobrý. Hele, kokoti, mám novinky,“ chlubil se. ,,Volala mi Miruš od Černýho anděla. Přijelo jí čerstvý maso.“

    Všichni jsme zpozorněli. Na tuhle informaci jsme čekali jak na první vlaštovku. Do našich zmařených životů zase proniknul paprsek slunce. Stáli jsme tam v hloučku a podezíravě se pozorovali. První se hnul Karel.

    ,,No nic, chlapi, mrknu na ňáký inzeráty,“ oznámil nám a pak si to namířil ke svýmu tágu. Jako na povel jsme udělali to samý. Bylo to trapný, ale nikdo z nás neměl kufr na to, aby před ostatníma zavolal Miruš.

   Vytočil jsem její číslo, který jsem měl v mobilu schovaný pod Babičkou2. Obsazeno. Sakra. Znova. Obsazeno. Kurva už! Znova!

   ,,Haló?! ....no já, Robin, přece....jo, ten....jo......jo, ale jo, dobrý....i děti....jo i ona....poslouchej Miruš, prej si obměnila šatník?! He he.....joo?.... odkud?....no, ty vole, tu chci......co zítra?.....aha, zítra  už je plně obsazená a co pozítří? .....až v deset večer? To budu jako poslední kunčaft?.....ne nevadí....fakt nevadí.....tak pozítří. Jo, budu tam v deset. Tak ahooj!“

   A je to. Jsem v pořadníku.

   Do města přijely nový holky. My se vyblbnem a ty naše rakety se budou divit, proč je tak hýčkáme, proč je bereme po tak dlouhý době na večeři a mažem jim sladký kolem pusy. Jo, všem bude příštích pár dní dobře. Všechno bude příštích pár dní lepší.

  Vylezl jsem z taxíka. Všichni jsm byli zase pohromadě a přiblble jsme se hihňali.

  ,,Hele, inflace má letos stoupnout o tři procenta a nezaměstanost o šest,“ připomněl se Karel.

  ,,Kurva drát, neříkal jsem ti, abys ty noviny nečet?“

  ,,No, já jen abys ses nedivil, až to tak dopadne.“

  Pane Bože, pomyslel jsem si, doufám, že sem se dovolal dřív jak von. Kouknul jsem se na hodinky: bylo půl desátý a vosum minut.